Disciplíny orientačního běhu
Orientační běh není jen jeden, podle délky a povahy trati se dělí hned do několika disciplín. Navíc krom individuálních závodů existují i závody štafetové, ve kterých soutěží více závodníků z jednoho klubu.
Nejstarší a královskou disciplínou je klasická trať. Klasická trať staví na náročných volbách ideálních postupů mezi kontrolami. Obvykle se běhá na nejméně detailním měřítku map pro orientační běh, 1:15 000, a délka postupu mezi kontrolami může v krajních případech i výrazně přesáhnout jeden kilometr.
Naopak mapově nejnáročnější je krátká trať, neboli také middle. Závody na krátké trati se často odehrávají v těch orientačně nejnáročnějších terénech, které v okolí najdete. Do výsledků tak výrazně promlouvají orientační chyby, kterých se závodníci dopustí.
Nejkratší a nejmladší z individuálních disciplín je sprint. Na rozdíl od jiných disciplín se sprint odehrává většinou v městském prostředí. Rovnocennou partii v něm hraje potřeba rychlých nohou a rychlého a správného výběru postupů v městské zástavbě.
Hromadný start prvních závodníků štafet - foto: Petr Kadeřávek
Nejčastější týmovou disciplínou jsou pak štafety, ve kterých postupně trojice závodníků z jednoho oddílu závodí na tratích délkou zhruba odpovídajících krátké trati. První závodníci jednotlivých štafet (tzv. 1. úseky) startují z hromadného startu, takže v závodním prostoru není nouze o dramatické situace a do hry mnohem víc než jinde vstupuje kontaktní běh.
Krom zmiňovaných disciplín existují i některé méně časté - z individuálních je to například noční orientační běh (závody probíhající za tmy s čelovkami), týmových pak družstva a sprintové štafety, které dohromady kombinují ženské a mužské závodníky.
